Výtvarné umění na zámku Dobrohoř v roce 2026
Rok 2026 bude na zámku Dobrohoř opět patřit výtvarnému umění. Podobně jako v loňském roce, i v nadcházející sezóně jsme ve spolupráci s kurátorským triem Artikulum připravili dva rozsáhlé tematické cykly, které budou postupně naplňovat prostory zámku od jara až do podzimu. Od konce dubna do července bude zámek hostit výstavu pře/Tváření, tematicky vycházející z funkčního principu rituální masky. Na ni naváže výstava Klany, otevřená do konce října, která se soustředí na mezigenerační vazby, sdílené zkušenosti a různé podoby sounáležitosti. V rámci obou cyklů se setkají díla Karímy al-Mukhtarové, Veroniky Drahotové, Zuzany Kubelkové, Matyase Pavlika, Yvonne Vácha Mane, manželů Pavly Aubrechtové a Vladimíra Gebaura i rodin Bromových, Niklových a Lamrových.
Významnou novinkou sezóny je také otevření nové stálé expozice ve druhém patře zámku. Výběr afrického umění ze sbírek Museum Humanum, zpřístupněný na jaře tohoto roku, rozšíří dlouhodobý program Dobrohoře a nabídne návštěvníkům další důvod k opakované návštěvě. Cílem stálé expozice je otevřít prostor pro širší porozumění mimoevropským vizuálním tradicím a nabídnout návštěvníkům možnost nahlížet africké umění nejen jako symbol exotiky či suvenýr z cest, ale jako svébytnou kulturní a estetickou tradici s vlastním souborem významů a funkcí.
Krátkodobé výstavy
pře/Tváření
květen - červenec 2026
vernisáž: 25. dubna 2026
Výstava pře/tváření se tematicky volně inspiruje novou stálou expozicí afrického umění ze sbírek Museum Humanum. Zatímco zmíněná expozice představuje africkou masku jako rituální předmět zajišťující řád komunity a dialog s duchovním světem, výstava pře/tváření využívá masku jako metaforický klíč k otevření témat identity, osobní mytologie, společenských rolí a současných strategií přežití. Koncepce výstavy se odvíjí ve dvou rovinách. První z nich sleduje principiální podobnost mezi rituálem a uměleckým procesem. Zde maska nefiguruje jako fyzický předmět, ale jako princip proměny, který umožňuje autorům i divákům ohledávat hranice vlastního já. Druhá rovina je věcná a narativní – představuje díla umělců, v jejichž tvorbě je Afrika přítomna skrze přímé vizuální citace, rodinnou paměť nebo vzpomínky na konkrétní místa a události.
Základním východiskem výstavy je pochopení masky nikoliv jako dekorativního objektu či něčeho, co pouze "skrývá obličej", ale jako performativního nástroje. V rituálním kontextu maska identitu nositele neskrývá, ale přímo se podílí na její transformaci – umožňuje proměnu role, dočasné pozastavení běžného "já" a vstup do jiné symbolické existence. Název pře/tváření tuto ambivalenci reflektuje: tváření jako akt formování hmoty a výrazu tváře se zde střetává s přetvářením, schopností masky (i uměleckého) díla rekonfigurovat identitu v prvé řadě toho, kdo ji nosí, ale i toho, kdo ji pozoruje. Výstava vychází z přesvědčení, že identita není pevný stav, ale nekonečný proces ustavování.
Spojení africké rituální masky a současného umění zde nestojí na formální podobnosti, ale na sdílené logice účinku. Umělecká zkušenost, podobně jako rituál, je liminálním momentem, v němž se na chvíli rozpadá staré uspořádání světa, aby mohlo vzniknout nové. Tento proces začíná u samotného umělce. Autor se v ateliéru stává jakýmsi novodobým šamanem, který skrze dílo rekonfiguruje své vlastní vnímání sebe i okolního světa. A divák je pozván, aby se této proměny účastnil jako svědek.
V dnešním světě se tato potřeba transformuje do hledání autenticity pod nánosem sociálních masek. Naše profily na sociálních sítích jsou moderními maskami, pečlivě kurátorovanými identitami, které mají zajistit naši společenskou akceptaci. Výstava zároveň otevírá otázku, jaké osobní rituály a masky si vytváříme, abychom v chaosu postmoderní doby stabilizovali svůj vnitřní svět. Pokud tradiční rituální masky sloužily k metaforickému i doslovnému vyhánění nemocí, pak umění můžeme chápat jako svého druhu "terapeutickou masku". V tomto smyslu se stává nástrojem, který nám pomáhá zpracovat trauma či pocit odcizení a upevnit naši identitu ve světě chaosu. V konečném důsledku tak může fungovat až jako moderní "rituál přežití".
Maska v rámci výstavy není pouhým exotickým odkazem. Je modelovým případem toho, jakou má obraz schopnost spoluúčasti na realitě. Umění nepředstavuje statický objekt, ale mechanismus, který svět, jeho autora i diváka pomáhá stále znovu definovat a ustavovat.
Informace o autorech výstavy
Klany
srpen - říjen
vernisáž: 1. srpna 2026
Výstava Klany se zaměřuje na uměleckou tvorbu vznikající v prostředí blízkých osobních vazeb – v partnerských dvojicích i mezigeneračních liniích. Vychází z dlouhodobého zájmu manželů Mužákových, majitelů zámku, o fenomén rodinných vztahů nejen v umění. Tento zájem se promítá jak do jejich soukromé sbírky, tak do celkového pojetí zámecké expozice. Nejde však o genealogickou mapu ani o mechanické sledování přímých vlivů, ale o otevření prostoru, v němž lze zkoumat různé formy blízkosti, které se mohou stát jedním z kontextů tvorby.
Pojem "klan" je zde použit záměrně s určitou nadsázkou. Neodkazuje k sociologickým strukturám moci ani k uzavřeným skupinám, ale k neformálním, často nepojmenovaným společenstvím, v nichž osobní blízkost vytváří sdílené pole zkušenosti. Rodina či partnerský vztah zde není chápán jako determinant stylu nebo tématu, ale jako prostředí, v němž se formuje přístup k uměleckému tvoření, citlivost k materiálu, vztah k experimentu, tempo práce, nebo způsob uvažování o obrazu a jeho smyslu.
Výstava nabízí otázku, co se v takových vztazích přenáší a co naopak zůstává nepřenosné. Zkoumá, které roviny tvůrčí zkušenosti mohou být sdíleny, a které se naopak vědomě rozcházejí. Zároveň ukazuje, že blízkost neznamená nutně kontinuitu a že generační či partnerská linie může být stejně dobře i místem střetu a odmítnutí.
Důležitým tématem je také otázka autonomie. V intimním tvůrčím společenství není individuální autorství oslabeno, ale je neustále prověřováno. Každý z autorů si znovu vymezuje vlastní pozici vůči těm, kteří jsou mu nejblíž. Výstava tak sleduje jemné napětí mezi sdíleným a osobním, mezi tím, co vyrůstá ze společného zázemí, a potřebou autorského vymezení a volby odlišného vizuálního jazyka.
Na výstavě jsou představeny různé modely těchto vztahů. Nejde však o jejich vzájemné porovnání ani hierarchizaci, ale o otevření prostoru, v němž lze tyto modely číst paralelně. Klany ukazují, že umělecká tvorba není izolovaným aktem jednotlivce, ale vzniká v síti vztahů, které mohou být podpůrné, konfliktní i ambivalentní.
Výstava tak nabízí pohled na umění jako proces, který se neodehrává pouze v ateliéru, ale také v každodenním sdíleném prostoru - nejen fyzickém, ale i mentálním, utvářeným rozhovory, společnými zkušenostmi a podobnými způsoby uvažování. Právě v těchto souvislostech se rodí podoby tvůrčího myšlení, které výstava Klany sleduje.
Informace o autorech výstavy