Fotogalerie :: Zamek-dobrohor

15.6. 2019 - vernisáž Veronika Drahotová, Zuzana Veselá, Petr Velkoborský, archeologická výstava ing. Vojta Závada, CSc., výstava mís a omáčníků

18.5. 2019 - vernisáž výstav Ondřej Kohout, Eva Vones, Eva Sýkorová - Pekárková a Adam Sýkora

6.4. 2019 - zahájení sezóny, velikonoční výstava, zahájení vystav Ján Skorka Lauko, Zuzana Pfauserová a Lucie Nováková, velikonoční jarmárek

………………………………………………………………………………………………………………………………………………...

Adventní koncert - Jana Veberová Štěrbová - 14.12. 2018

V. Dobrohořský zámecký jarmark - 13.10. 2018

Beseda - Veselé tropy II - 6.10. 2018

Mše svatá Dobrotín - 30.9. 2018

Citerový koncert - Forty-two lines - 25.8. 2018

Citerový koncert k zahájení výstavy citer - 29.7. 2018

Koncert - Petra Vlková - 28.7. 2018

Koncert - Jana Veberová Štěrbová - 14.7. 2018

Mše svatá na zámku Dobrohoř a návštěva skautského oddílu - 7.7. 2018

Výstava - Gela Samsonidse - 7.7. 2018

Objevené možnosti dvojportrétu

V pozvolna se profilující galerii a výstavní síni na zámku Dobrohoř nabízí její majitel a provozovatel po kvalitních výstavách Jiřího Nepasického a Aleše Lamra výstavu pozoruhodnou tím spíše, oč méně je u nás jméno gruzínského malíře Gely Samsonidseho známo. Samsonidse (nar. 1965) vystudoval Státní akademii umění v Tbilisi, od roku 1994 žije a tvoří v Německu. Coby stipendista evropských výtvarných akademií byl konfrontován se současnými malířskými školami, styly a trendy, a z těchto poučení vyplynul autorův výtvarný názor, rozvíjený jak v duchu vlastního konceptu, tak v duchu současného výtvarného synkretismu, v němž se postmoderní lekce projevuje v zároveň hravé i soustředěné práci s konkrétními ohlasy a odkazy světového malířství, jakož i vizuální kultury v obecném smyslu.

Primární a jednotící složkou vystaveného souboru Face to face je záměr, výtvarný koncept, spočívající v návratu k malíři nepříliš často užívané, náročné figurální formě dvojportrétu. Jde o narativní téma par exellence; jakkoli podoby zobrazených modelů musí prozrazovat jejich vnější i vnitřní tvářnost, vzájemný vztah "tváří v tvář" skýtá zároveň možnost rozvíjení psychologického rozměru situace, interpretačních posunů a proměn, jež vyvstávají skrze vizuální kontakt a dialog jednajících postav. Zpodobení z bočního pohledu zachycené tváře je nutně založeno na obrysu, který sice přesně zachycuje její profil, významově však nenavazuje bezprostřední kontakt s divákem-vnímatelem, nevtahuje jej do děje. V kompozičním protipohledu s druhým portrétem se takto rozvíjejí mnohanásobné "možnosti dialogu" (nelze si zde nevzpomenout na stejnojmenné animované variace Jana Švankmajera), které Samsonidse vizualizuje rafinovanou hrou obrazových plánů, ať už v abstraktně geometrickém pojetí stěn či podlahy, či v postmoderním užití "citací" malířských děl na stěnách místností, tvořících oněm narativním obrazovým výjevům obrazový rámec.

Zdá se, že prostor Samsonidseho obrazů není vůči portrétovaným postavám prostorem významově determinujícím, spíše naopak. Jejich dialog je právě tímto geometrickým pozadím výtvarně vyjádřen (tedy nikoli ilustrován). Takovéto pojetí ovšemže klade výjimečné nároky na výrazově kompoziční zvládnutí jak oné konfigurace, tak i celkové syntézy figurálního a abstraktního principu.

Výraz každého obrazu je dán i Samsonidseho prací s malířskými ohlasy a odkazy, citacemi a sebe-citacemi. Takovéto pojetí jistěže vytváří narativně sémantický prostor se symbolickou hodnotou, ať už jednotlivé plány významově korelují, či - a to je zřejmě zajímavější případ - se dostávají do kontradikce. Ano, Samsonidseho obrazy lze "číst", a to jak po způsobu jejich psychologické interpretace, tak skrze jejich malířské členění, včetně přítomných aluzí na cizí i vlastní, dřívější malířovu tvorbu.

Ovšem ne v každém případě. Někdy ornamentika ve výsledném pojetí převáží, ať už v případě krojových prvků či tetáže na pokožce modelů. Vazby ornamentálně abstraktních prvků na tělech postav s abstrahujícím pojetím pozadí se pak stávají pouhou hrou obrazových akcentů, malířsky povýtce samoúčelnou, jakkoli se odehrávající v přiznaně hravé poloze postmoderní artikulace. Z jisté "narativní návodnosti" (projevující se v obraze Tolerance rezignací na portrétní uchopení figurálního výjevu, tedy jeho výtvarným zobecněním) však autora nepodezírám. Na to jsou všechny ostatní vystavené práce příliš dobře komponované, výrazově až uhrančivé, a technicky "promalované"...