Dlouhodobé výstavy na zámku Dobrohoř vytvářejí jedinečný dialog mezi současným uměním, historií místa a geniem loci České Kanady. V prostorách postupně obnovovaného klasicistního zámku se setkávají díla významných českých i zahraničních autorů, která návštěvníkům nabízejí rozmanité pohledy na krajinu, člověka, paměť i současný svět.
Stálé a dlouhodobé expozice jsou nedílnou součástí kulturního programu zámku. Vedle výtvarného umění zde naleznete také archeologické sbírky a autorské projekty, které citlivě reagují na historické prostředí budovy. Každá výstava přináší vlastní příběh a atmosféru, společně však vytvářejí prostor pro objevování, setkávání a inspiraci.
Zveme vás k prohlídce výstav, které proměňují zámek Dobrohoř v živé centrum umění a kulturního dialogu.
Africké umění ze sbírek Museum Humanum
Co je vlastně africké umění? V první řadě je to pojem, který je třeba používat s opatrností. Neoznačuje jednotný styl ani homogenní kulturní prostor, ale velmi různorodé vizuální tradice subsaharské Afriky. Od našich předků si v minulých staletích vysloužily nálepku "primitivní umění". Přehlíželi totiž skutečnost, že se řídí zcela jinými kritérii než umění v západním slova smyslu. Západní myšlení má často tendence vnímat a hodnotit umění skrze kritéria originality, individuálního autorského výrazu nebo stáří. Většina afrického umění ale funguje na zcela jiných předpokladech. Není primárně estetickým doplňkem, ale jeho význam spočívá v aktivní sociokulturní funkci – skrze své performativní působení pomáhá znovu potvrzovat kolektivní identitu a sociální řád. Masky, plastiky, figury předků, insignie moci či ochranné objekty byly určeny k praktickému užití. Jejich význam se plně realizoval v performativní situaci – při rituálu. Hodnota předmětu tedy nespočívala ve vizuální podobě, ale především v účinnosti. Od toho se pak odvíjí také jeho forma – oproti u nás ceněného individuálního rukopisu bývá pro africké umění typická normativnost a opakování vzorců. Sochy a masky se drží ustálených ikonografických schémat, která zajišťují rozpoznatelnost a správné čtení a v konečném důsledku účinnost rituálu. Objekt je nástrojem, prostředníkem, někdy doslova "tělem" duchovní entity.
Ona "primitivnost", jak stylizaci pojmenovali etnografové 19. století, je záměrná. Těla jsou často geometrizována a redukována ve prospěch zdůraznění těch částí, která mají vyšší symbolický význam. Bývá to zejména hlava jako sídlo identity a duchovní síly. Figury mohou působit strnule nebo sloupovitě, proporce se řídí symbolickou hierarchií spíše než naturalismem. Ironií dějin je, že právě tato stylová redukce "primitivního umění" se stala zásadní inspirací evropské avantgardy. Výrazně se uplatnila zejména při formování kubismu a širší modernistické estetiky. Do evropského prostoru však byla často přenášena bez původního kontextu a v rámci koloniálních struktur moci.
Odlišné je také chápání stáří. V evropském kontextu je starobylost často jedním z kritérií hodnoty. Zde je však klíčová rituální potence předmětu – a ta může být časově omezená. Jakmile se duchovní síla vyčerpá, bývá objekt záměrně poškozen, odložen, nebo vyměněn za nový. I proto nejsou muzejní sbírky afrického umění nutně tvořeny artefakty staršími než několik století. Podstatným faktorem je i použitý materiál. Dřevo, nezřídka doplňované textilem či jinými organickými materiály jako jsou kosti či peří, má v tropickém podnebí jen omezenou životnost.
Africké umění ze sbírek Museum Humanum
Co je vlastně africké umění? V první řadě je to pojem, který je třeba používat s opatrností. Neoznačuje jednotný styl ani homogenní kulturní prostor, ale velmi různorodé vizuální tradice subsaharské Afriky. Od našich předků si v minulých staletích vysloužily nálepku "primitivní umění". Přehlíželi totiž skutečnost, že se řídí zcela jinými kritérii než umění v západním slova smyslu. Západní myšlení má často tendence vnímat a hodnotit umění skrze kritéria originality, individuálního autorského výrazu nebo stáří. Většina afrického umění ale funguje na zcela jiných předpokladech. Není primárně estetickým doplňkem, ale jeho význam spočívá v aktivní sociokulturní funkci – skrze své performativní působení pomáhá znovu potvrzovat kolektivní identitu a sociální řád. Masky, plastiky, figury předků, insignie moci či ochranné objekty byly určeny k praktickému užití. Jejich význam se plně realizoval v performativní situaci – při rituálu. Hodnota předmětu tedy nespočívala ve vizuální podobě, ale především v účinnosti. Od toho se pak odvíjí také jeho forma – oproti u nás ceněného individuálního rukopisu bývá pro africké umění typická normativnost a opakování vzorců. Sochy a masky se drží ustálených ikonografických schémat, která zajišťují rozpoznatelnost a správné čtení a v konečném důsledku účinnost rituálu. Objekt je nástrojem, prostředníkem, někdy doslova "tělem" duchovní entity.
Ona "primitivnost", jak stylizaci pojmenovali etnografové 19. století, je záměrná. Těla jsou často geometrizována a redukována ve prospěch zdůraznění těch částí, která mají vyšší symbolický význam. Bývá to zejména hlava jako sídlo identity a duchovní síly. Figury mohou působit strnule nebo sloupovitě, proporce se řídí symbolickou hierarchií spíše než naturalismem. Ironií dějin je, že právě tato stylová redukce "primitivního umění" se stala zásadní inspirací evropské avantgardy. Výrazně se uplatnila zejména při formování kubismu a širší modernistické estetiky. Do evropského prostoru však byla často přenášena bez původního kontextu a v rámci koloniálních struktur moci.
Odlišné je také chápání stáří. V evropském kontextu je starobylost často jedním z kritérií hodnoty. Zde je však klíčová rituální potence předmětu – a ta může být časově omezená. Jakmile se duchovní síla vyčerpá, bývá objekt záměrně poškozen, odložen, nebo vyměněn za nový. I proto nejsou muzejní sbírky afrického umění nutně tvořeny artefakty staršími než několik století. Podstatným faktorem je i použitý materiál. Dřevo, nezřídka doplňované textilem či jinými organickými materiály jako jsou kosti či peří, má v tropickém podnebí jen omezenou životnost.
Archeologické sbírky - Vojtěch Závada
Ing. Vojtěch Závada, CSc. (1929 Praha – 2019 Praha) byl především mikrobiolog, profesně se zabýval virologií a pracoval celý život jako odborný asistent na PřF UK. Napsal vysokoškolská skripta Molekulární virologie I, publikoval texty s názvy pro laika znějícími tajemně, až poeticky, například "RNA viry, viroidy a viry replikující se reversní transkripcí", nebo text "Escherichia coli - klíč k mikrobiologii", ale pro nás se především celý život na svých cestách po světě i na dovolených věnoval archeologii. Nejvíce nálezů pochází ze středního Slovenska z Pohroní, ale i z Čech, nebo z Itálie
Bratři doubravovi
Oba bratři patřili k významným postavám české výtvarné scény 20. století, zejména v oblasti ilustrace. Přispěli k rozvoji dětské knižní grafiky a zanechali dílo s významným kulturním odkazem. Jejich práce jsou často vyhledávány sběrateli i historiky umění.
František Doubrava (22. března 1901 Litovel – 2. prosince 1975 Brno)
malíř, grafik, ilustrátor knih pro děti, profesor kresleníSvé studium zahájil na soukromé krajinářské škole Ferdinanda Engelmülera a poté pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Od roku 1931 pracoval jako asistent na České vysoké škole technické v Brně a v roce 1951 byl na této škole jmenován profesorem pro obor kreslení. Krom toho se František Doubrava zabýval také malířstvím, grafikou a jeho ilustrace najdeme ve více než padesáti knihách, určených převážně pro děti a mládež. Jeho patrně nejznámější ilustrace obsahuje kniha Malý Bobeš od Josefa V. Plevy z roku 1959 a pohádky od Boženy Němcové.
Jaroslav Doubrava (2. února 1921 Litovel – 23.
června 1997, Praha)
animátor, scenárista, výtvarník, režisér animovaných filmů
Navštěvoval Školu uměleckých řemesel v Brně. Po jejím úředním uzavření v roce 1942 odešel do Prahy, kde začal pracovat u firmy Ateliér filmového triku (AFIT). Po válce se stal jedním ze zakladatelů skupiny Bratři v triku. Spolupracoval s řadou předních výtvarníků, jako byl např. Jiří Trnka či Kamil Lhoták a roku 1970 navázal jako režisér spolupráci s výtvarníkem Adolfem Bornem a spisovatelem a scénáristou Milošem Macourkem. Z této spolupráce vznikly filmy Co kdyby?, Ze života ptáků, Nesmysl či seriály Mach a Šebestová aneb Utržené sluchátko, Opička Žofka aj.
Kurt Gebauer
Kurt Gebauer (*1941) studoval na Střední škole uměleckých řemesel v Brně a na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích. Pracoval jako kameník a kamenosochař na památkách hlavně v Praze. V roce 1965 absolvoval pracovní stáž u Otto Herberta Hajeka ve Stuttgartu. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1972 byl v rámci studia na stáži u profesora Césara Baldacciniho na Académie des Beaux-arts v Paříži. Od roku 1990 do roku 2012 vedl Ateliér veškerého sochařství na UMPRUM, následující tři roky vedl své diplomanty a rok poté zde přednášel o veřejném prostoru. Od roku 2018 učí na FPE Západočeské univerzity v Plzni a vede blokové kurzy o veřejném prostoru na FHS UK.
Jeho díla jsou instalována ve veřejném prostoru v Opavě, Ostravě, Hořicích, v Brně, v Praze a na mnoha dalších místech po republice, i v zahraničí - například v Číně, v Japonsku, nebo v Itálii. Autor si zakládá na tom, aby jeho tvorba byla široce srozumitelná, přestože má i další roviny.
Profesor Kurt Gebauer – navzdory svému uvědomělému vnímání světa, jeho těžkostem a složitostem – se ke světu staví s lehkostí. Uchopuje ho do své tvorby s radostí i nadsázkou. Jeho heslem je: "Kultura ve veřejném prostoru brání třetí světové válce" – lidé se pak zabývají uměním, nikoli válečným vítězstvím. Po miléniu vedle tvorby ironických stylizací člověka v trojrozměrné formě Trubkounů zmnožil své téma radosti z pohybu malbami, které označil jako "čistá krása bez ironie". Plavkyně jsou protipólem jeho předchozí tvorby – přesto i v tomto souboru zůstává jeho pohled na život patrný. Fascinuje ho svoboda a radost z pohybu, ze které pak vytváří snové kompozice. Zachycuje lidi, kteří se teprve ve vodě začínají chovat přirozeně. Plavou a pohyb je vznáší.
František Hodonský
Narozen 19. 2. 1945 v Moravském Písku.
Po studiích na uherskohradišťské střední uměleckoprůmyslové škole studoval v letech 1963 až 1969 v ateliéru krajinářské malby u prof. Františka Jiroudka na Akademii výtvarných umění v Praze. V období 1990 až 1997 byl profesorem na AVU v Praze a od roku 1998 je profesorem současné malby na Akademii umění v Bánské Bystrici na Slovensku.
Hodonský, který vstoupil do širšího povědomí kulturní veřejnosti na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století, se po dlouhá léta věnuje malbě. Svou pozici si v dějinách českého výtvarného umění získal svébytným zacházením s barvou, expresivitou malířského projevu i nevšední monumentalitou v zobrazování krajiny. Krajina – především lužní lesy v okolí Břeclavi, odkud pochází – poutá jeho pozornost vytrvale. V posledních letech ji zachycuje téměř bezvýhradně. Nejen ve svých rozměrných malbách, kde nejčastěji pracuje se smaragdovou zelení, která vyvolává vzpomínky na příšeří lužních lesů, odlesky vodní hladiny a probleskující světlo.
Souběžně s tvorbou malířskou rozvíjí také bohatou tvorbu grafickou. Začínal technikou linořezu, věnoval se ale také leptu, akvatintě a dlouhodobě litografii – technice propojující specifika malířského a kresebného projevu. Dřevořez si poprvé vyzkoušel na konci sedmdesátých let. Kontinuálně však začal touto technikou pracovat teprve po několikaleté odmlce a ve svém úsilí pokračuje dodnes. Dřevořez je jednou z nejstarších, ale také nejnáročnějších grafických technik. František Hodonský se s ní dokázal během dvou uplynulých desetiletí zcela sžít, poznal její charakteristické rysy i specifika a dokázal je ve své tvorbě plně rozvinout. Za inovativní přístup k této klasické grafické technice byl v roce 2010 odbornou porotou zvolen laureátem Ceny Vladimíra Boudníka. Do grafických listů Františka Hodonského proniká inspirace bujnou vegetací lužních lesů prostoupených živlem vody. Říční břehy a vodní toky zachycené za specifických atmosférických podmínek i v proměnách ročních a denních dob se autorovou invencí proměňují v dynamické abstrahované kompozice blízké expresivní malbě.
V devadesátých letech našel další možnosti výpovědi, a to prostřednictvím reliéfů, objektů a barevných dřevořezů. Citlivou výpověď nalézáme jak na tradičních otiscích, které vznikají v malých nákladech, tak na dřevěné matrice. Hodonský patří mezi výtvarné umělce, kteří dokáží své prožitky z přírody vyjádřit i slovně – básněmi; vydal sbírku Krajiny – lazury.
Uspořádal několik desítek samostatných výstav u nás i v zahraničí. Je držitelem několika cen a vyznamenání.
Barbora (Klaška) Krninská
Barbora Klaška (*1987) je vizuální umělkyně, která se věnuje především malbě, kresbě a ilustraci. Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze, kde absolvovala v ateliéru sochařství pod vedením Jaroslava Róny. Během studií absolvovala stáž na Hogeschool voor de Kunsten Utrecht v Nizozemsku. Její tvorba se vyznačuje citlivým přístupem k barvě a detailu, často s jemným humorem a poetikou každodennosti. Inspiraci čerpá z přírody, mezilidských vztahů i vlastního vnitřního světa.
(A)SYMBIONT
"Organismus žijící v symbióze (rovnováze) s jiným, nebo jinými organismy."
Lidská figura a objekt židle se ve vzájemné interakci jednoduchým gestem mění v objekt mnohoznačného významu. Tedy nejde jen o jistý sarkasmus, výměnu rolí a zpochybnění postavení, ale zároveň i o určité souznění člověka s předmětem běžné denní potřeby a jeho využití k účelům jiným, přesahujícím hranici normální a daných pravidel až do bizarní roviny.
Židle jako symbol moci, pohodlnosti, ale i stability a bezpečí. Naproti tomu lidská figura v submisivním postavení se zde sama stává objektem.
Aleš Lamr
Díla Aleše Lamra jsou na našem zámku k vidění už celou řadu let. Aleš Lamr nás už bohužel nenavštíví, v únoru roku 2024 zemřel a tak nám už jen zůstane vzpomínka na jeho neutuchající energii, vzpomínka na návštěvy v krásně opraveném domku a ateliéru v pražském Hloubětíně a časté recitování dlouhých pasáží z básní českých básníků.
Narodil se roku 1943 v rodině usazené v několika generacích v Litovli, a pochází z rodu kamnářů a keramiků, kteří jsou v tomto oboru dodnes činní. V letech 1960 – 1964 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně, v oddělení prostorového výtvarnictví, u profesora J. A. Šálka. V letech 1964 - 1966 mohl v době vojenské služby pracovat jako výtvarník. Potom byl krátce na Barrandově u filmu jako asistent režie. Od roku 1968 byl registrován v tehdejším SČVU, nyní v Unii výtvarných umělců jako výtvarník na volné noze. Významnější cesty do ciziny uskutečnil v letech 1969 do Švédska, 1975 do Francie, 1979 do USA, potom častější cesty po západní Evropě. Byl činný také jako grafik, sochař a keramik a realizoval řadu prací v architektuře. V době úřadování Václava Havla se podílel na výzdobě Pražského hradu. Bohužel za nástupců Václava Havla byla tato díla zničena. Jeho díla jsou zastoupena v mnoha českých i zahraničních galeriích a soukromých sbírkách.
Na zámku vystavujeme jeho Křížovou cestu v zámecké kapli. Lamrova Křížová cesta má však 15 zastavení na rozdíl od tradičních 14, a to:
Pán Ježíš přijímá kříž
Pán Ježíš padá pod křížem poprvé
Pán Ježíš potkává svou Matku
Šimon Kyrejský pomáhá Pánu Ježíši nést kříž
Veronika podává Pánu Ježíši roušku
Pán Ježíš padá pod křížem podruhé
Pán Ježíš napomíná plačící ženy
Pán Ježíš padá pod křížem potřetí
Pán Ježíš zbaven roucha
Pán Ježíš přibit na kříž
Pán Ježíš umírá na kříži
Tělo Pána Ježíše sňato z kříže
Tělo Pána Ježíše uloženo do hrobu
Vzkříšení Pána Ježíše
Otto Placht
Narozen: 1962, Praha
Mezi lety 1982 - 1988 studoval pražskou AVU a pak pracoval jako asistent v ateliéru monumentální malby u profesora J. Načeradského (1990 - 1993). Pořádal se studenty environmentálně zaměřené workshopy na Mostecku a v pražském klubu Roxy. V roce 1993 organizoval malování v plenéru v Národním parku Everglades na Floridě jako hostující profesor na MDCC, kde využíval metody kolektivní landartové práce jako aktivit pro nové adepty studia. Ve stejném roce vedl kurzy anatomie (pojetí lidského těla jako proporce vesmíru) na Amazonské škole malby a kresby Usko Ayar v Pucallpě (Peru), kterou vedl významný malíř Pablo Amaringo. Začal navazovat kontakty s indiánskými komunitami v tomto regionu. Mezi 2005 - 2010 pracoval na UNIA v Peru jako dobrovolný profesor výtvarné výchovy pro studenty různých domorodých etnik v peruánském amazonském regionu Ucayali na břehu jezera Yarinacocha. Pracuje na projektu Amazeon a Chacropolis jako prostoru pro interaktivní a multidisciplinární výuku umění na mezinárodní úrovni. Žije částečně v Peru a částečně v Praze. Jeho práce se nacházejí mimo jiné v Galerii hl. města Prahy, mnoha oblastních galeriích a soukromých sbírkách u nás i v zahraničí.
I letos kromě projektu Amazeon, pokračujeme ve výstavě obrazů Bojovníků (Guererros). Bezprostřední inspirací k těmto obrazům byla práce v ateliéru v budově bývalé Chirany, kde je v létě až nesnesitelného horko a tak se malíř vysvlečený jen do toho nejnutnějšího vrhal do této práce. Chirana, horko, nahota se spojily do uměleckého výrazu. Těmito až anatomickými studiemi se však Placht vlastně vrací do doby svých uměleckých začátků, kdy se intenzivně zabýval anatomií, vztahem člověka a stroje vztahem vědy a umění a od dusivé reality totality se osvobozoval přemýšlením o teorii chaosu. Ta se promítla do studia počítačové fraktální geometrie. Přetavení těchto prvků do uměleckého výrazu můžeme v Plachtově tvorbě nacházet do dnes. A tak můžeme na zámku i letos obdivovat dobré Bohy – bojovníky, kteří nás mají ochraňovat. A ještě pár slov k Amazonu, jehož model můžeme obdivovat v první místnosti podkroví, které je zasvěceno Plachtovi a Amazonii. Projekt Amazeon je pak určitým leitmotivem, příznačným motivem Plachtovy práce i života předcházejících téměř 30 let života. Dalo by se říct přímo určitá idée fixe v přesném smyslu toho slova. Amazeon je obydlený vor na laguně jednoho z přítoků Amazonky, který by měl sloužit jako studijní centrum jak života v džungli, tak studia rozšířeného vnímání. Studie a přípravné práce k tomuto jihoamerickému projektu však v sobě obsahují i prvky které Placht čerpá ze studia židovské Kabaly a dalších mystických nauk.
Veronika Oleríny
Narodila se v Praze do umělecké rodiny (matka Renata Oleriny byla rovněž sochařka)
Vystudovala Střední umělecko‑průmyslovou školu (obor hračka) a poté Akademii výtvarných umění v Praze, obor monumentální sochařství u prof. Jiřího Bradáčka (a doc. Jiřího Kryštůfka). Začínala s portréty a komorní sochou v cínu a bronzu. Od roku 2000 se specializuje na šamot (žáruvzdorný jíl), což proniklo i do architektonických realizací: zahradní nábytek, žardiniéry, lampy, obruby, ohniště, sochařské lavičky,…Šamot jako materiál je trvanlivý, estetický, odolný vůči mrazu i ohni, ideální pro venkovní prostředí. Po celé ČR i v zahraničí: Bratislava, Mnichov, Paříž, Vídeň, Londýn, Japonsko a další solcuvstatek.cz. Např. "Pohoštění" na Zámku Dobrohoř (2017 – 30. 9.2017). Výstavy v Salonu Brömse ve Františkových Lázních, v Praze, golfových areálech, nemocnicích, školách a zahradách. Její tvorba se vyznačuje figurálními plastikami, které zároveň fungují jako designové užitné objekty. Díla jsou často instalována v zahradách nebo veřejném prostoru, navržená tak, aby doplňovala prostředí – od laviček přes židle až po struktury chránící půdu či dekorativní ohniště. Působí na linii mezi Prahou (bydlení, showrooms, atelier) a Novou Bystřicí, kde má dům z finského dřeva a velkou zahradu, kterou sama umělecky formuje. Její šamotové návrhy zahrnují i praktické venkovní prvky – obruby, lavičky, ohniště – citlivě zasazené do přírody.
Šárka Radová
Její díla vystavujeme na zámku také již mnoho let, pochází ze slavného rodu Radů. Počínaje pradědečkem Petrem Radou, malířem a profesorem kreslení, dědečkem malířem a spisovatelem Vlastimilem Radou, tatínkem Pravoslavem a maminkou Jindřiškou, významnými výtvarníky, jejichž oborem byla především keramika. Na velké a slavné rodové dědictví navázala paní Šárka Radová svým oduševnělým a velmi duchovním sochařským dílem.
V letech 1967 - 1973 studovala na Vysoké škole Uměleckoprůmyslové u profesora Otto Eckerta.
Účastnila se celé řady mezinárodních keramických sympózií (1975 v Bassanu del Grappa, 1978 Siklós v Maďarsku, 1994 Louny, 2000 Rakovník, 2010 Fuping Čína) a výstav ať skupinových (1980 Galerie Am Graben Vídeň a Bauhaus Centrum Dessau, 1992 Paříž, 2001 Devon v Anglii, 2002 Selb Německo, 2007 Chodovská tvrz a také s Františkem Hodonským v Městské galerii v Týně nad Vltavou, s Fr. Hodonským ještě i v roce 2014 v Třebíči), často také s rodiči Pravoslavem a Jindřiškou Radovými (1981 Cheb, 1982 Galerie Fronta Praha, 2009 Litoměřice), tak samostatných (1974 Galerie Mladých v Mánesu, 1992 Naarden – výstava věnovaná J. A. Komenskému, 1996 Český Krumlov, 1999 galerie Fronta, Alšova Jihočeská galerie Bechyně, 2001 Chodovská tvrz, 2001 Jindřichův Hradec, 2005 Vídeň, 2011 Městská galerie Kladno).
Práce Šárky Radové, většinou z porcelánové hmoty, či papírové hmoty, mají v sobě jemnou ironii, vidíme kultivovaný výtvarný projev a hlubokou myšlenku.
Její dílo je jak komorní, tak zahrnuje monumentální plastiky. Plastiky, které vyprávějí příběh člověka s určitým, někdy až ironickým nadhledem.
Mimmo Roselli, jehož práce a instalace vystavujeme na zámku i letos se narodil v roce 1952 v Římě. Studoval na lékařské fakultě a pak až do roku 1991 pracoval jako lékař a současně i jako výtvarník. V mládí se učil výtvarnému řemeslu v ateliéru sochaře Armanda Vanni Cortecci (1907 - 1987) ve Florencii, v letech 1982 - 1985 pak studoval kresbu aktu na Akademii výtvarných umění ve Florencii a v letech 1984 - 1988 grafické techniky na Grafické škole v Benátkách. Poměrně často pracuje v Bolivii, kde se účastnil projektu založení Školy umění zaměřené na hudbu a výtvarné umění v regionu Chaco, kde následně také v dalších letech působil.
Ve vystavených dílech se zabývá problémem hranic, řeší otázky vymezení prostoru a objemu, a s tím spojenými otázkami "uvnitř a vně". Uvědomění si prostoru v prostoru, použití prostoru jako nového prostoru. Pracuje s využitím minimálních prvků – v instalaci lano vymezující prostor, ozvláštněné světlem okolí, odlišnou barevností, v malbě s čárou, vrypem, texturou (jak můžete vidět na kresbách v chodbě zámku). Mimmo Roselli vystavoval na mnoha místech světa - v Německu, v New Yorku v Itálii, Budapešti, Vídni. Roku 2013 se účastnil Bienále v Benátkách a v neposlední řadě, protože je to důležité pro nás, vystavoval roku 1993 a pak roku 2021 společně s Ivanem Ouhelem v Praze.
Roselli o své práci říká: "Lana napnutá od zdi ke zdi, linie přímo ze zdi vycházející a přímo do zdi vstupující (nebo v našem případě také ze země do koruny stromu a opět do země), jsou znamením spojení mezi lidmi, solidarity mezi lidmi, nebo i jinak, vzpomínka na tisíce lidských osudů, setkání, neshody, objetí, pot, vytrvalost, dřina, bolest, láska, myšlení, šílenství, všemohoucnost, chudoba, špína, nevinnost. A za překřížením linií si dokážeme představit místa vzájemného setkávání."
Nádoby na omývání hroznů -Traubenwäscher
Na mnohých slavnostně prostřených tabulích zejména přelomu 19. a 20. století nesměl chybět takzvaný Traubenwäscher – zařízení sloužící k mytí hroznového vína. Jedná se zpravidla o velice dekorativní skleněnou nádobu v nemálo zdobném kovovém stojánku. Sklo je různě barevné, broušené, gravírované a tvarované, aby připomínalo například vinný hrozen nebo vědro.
Nejvášnivějšími sběrateli těchto předmětů jsou Rakušané Paul Richter a jeho švagr Hans Schak. Paul Richter bydlí v nepříliš vzdálené rakouské vesničce Tiefenbach a bývá na zámku Dobrohoř častým hostem. Slovo dalo slovo a návštěvníci zámku si nyní mohou prohlédnout jejich sbírku, která čítá více než tři sta kusů těchto nádob a je tak vůbec největší sbírkou Traubenwäscher na světě.
Tato příhraniční spolupráce se přímo nabízí. Čechy jsou totiž vedle Rakouska, Německa a pár dalších zemí jednou z mála oblastí, kde se Traubenwäscher vyráběly. Expozice je volným pokračováním předešlé výstavy polévkových mís, omáčníků a terin. Výstava tak představuje další kapitolu dlouhodobého zájmu o vysokou kulturu stolování.