Flux

                                                       od 3.5. 2025 do 30.7. 2025

Pohyb je základním principem existence. Pohybujeme se my, pohybuje se svět kolem nás, myšlenky, emoce… Je podstatou změny, a tedy základním principem bytí, který prostupuje jak fyzický svět, tak i sféry zcela nehmatatelné a imaginativní. Někdy jej vnímáme jako hybnou aktivitu těla, jindy jako neustálou proměnu krajiny, společnosti či vlastního vnitřního světa. Výstava Flux se věnuje pohybu v pluralitě jeho významů – od sportovní dynamiky přes proměny krajiny či změny funkce věcí ve světě. V jeden celek spojuje díla umělců, jejichž tvorba k tomuto tématu přirozeně směřuje, aniž by byla vedena jednou lineární interpretací. Na jednom místě se tu tak setkávají plavkyně Kurta Gebauera, s vodními živly Antona Ehrenbergera, s tvorbou trojice umělců Brikcius – Kohout – Vones a dopravními značkami Jána Rašky a přizvaných umělců.

Každý pohyb s sebou nese směr, ale směr nemusí být vždy jediný. Každé tempo plavkyně tříští zdánlivě přímou cestu na tisíce možností. Každý krok či tempo sportovce vyhlížejícího cílovou pásku znovu přepisuje jeho dráhu. Proud řeky se zdá neochvějný, a přesto nikdy neteče pro všechny stejně – pro rybáře znamená úspěch či nezdar, pro dřevaře cestu, pro nočního chodce tichého společníka. Každý pohyb, jakkoli přesně vytyčený, v sobě skrývá nekonečné možnosti odchylek a nových směrů. Žádná jediná správná cesta neexistuje.

V posledních letech se v umění dostává téma sportu do popředí – vznikají specializované platformy, které propojují umění a sport, tématické výstavy, umělci čerpají inspiraci z pohybu lidského těla, fyzičnosti a dynamiky sportovních situací. Není to nový fenomén – už ve starověkém Řecku byly hry nejen tělesnou aktivitou, ale i estetickým zážitkem, inspirovaly sochaře, malíře, básníky… Výstava Flux jde významově dál – neomezuje se pouze na fyzický pohyb v jeho sportovní podobě, ale pojímá pohyb jako základní princip neustálé změny a vývoje. Každý krok, každý tah štětce, každý koncept vznikající v hlavě umělce je součástí širšího proudu pohybu – neustálého posunu, který utváří nejen fyzickou podobu věcí, ale i způsob, jak je vnímáme.

Tři výtvarné etudy: Brikcius – Kohout – Vones

Osvědčené trio umělců se opět duchovně a výstavně setkává – po výstavách v Národní galerii, Obecním domě v Praze a ve výstavních prostorách českého velvyslanectví ve Vídni – tentokrát v historickém prostředí zámku Dobrohoř. Všechny tři umělce pojí podobné osudy, po Chartě 77 byli přinuceni opustit svou vlast a vystěhovali se do Rakouska, kde našli nový domov. Malířka Eva Vones vystavuje tajemné příběhy zobrazující vztah člověka s přírodou. Našinec je uhranut a vtahován do nekonečné hloubky jejích obrazu. Malíř Ondřej Kohout představuje zámeckému publiku své současné dílo kultivující nadšeného diváka v ostrovtipu, pozorovacím vnímání i v kritické smyslovosti. Legendární autor happeningů, básník, filosof a mystifikátor Eugen Brikcius je zastoupen cyklem Zátiší I., Kampa z roku 1967. Zároveň prezentuje čtyři kolorované koláže s verši.

Eugen Brikcius (*1942) je český spisovatel a výtvarník. Patří k okruhu undergroundových intelektuálů a k širšímu kulturnímu okruhu spojenému s autory a mysliteli kolem samizdatových edic, filozofického disentního prostředí a skupin jako Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu nebo okruh Plastic People of the Universe. Ve své tvorbě se pohybuje na pomezí literatury, výtvarného umění a happeningu.

Ondřej Kohout (*1953) je česko-rakouský malíř, sochař a scénograf, syn spisovatele Pavla Kohouta. Obor scénografie vystudoval na pražské DAMU. Ve své výtvarné tvorbě se zaměřuje především na lidskou figuru a fyzično. Jeho díla byla vystavována v Česku i zahraničí. Na zámek Dobrohoř se vrací po tříleté pauze – naposledy u nás vystavoval spolu se svou manželkou Evou Vones v roce 2022 na rodinné výstavě "Jednoznačně dvojznačně".

Eva Vones (*1954) je česko-rakouská malířka a ilustrátorka. Vystudovala pražskou AVU v ateliéru Karla Součka. Prostřednictvím svého manžela Ondřeje Kohouta se dostala do disidentského prostředí a v roce 1981 s ním emigrovala do Rakouska.

Anton Ehrenberger (*1953) vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou ve Vídni v Meisterklasse profesora Herberta Tasquila a grafiku na Mezinárodní letní akademii v Salcburku u Rudolfa Hradila a Wernera Otteho. Byl učitelem výtvarné výchovy na středních školách v Kremži a lektorem na Vysoké škole pedagogické tamtéž. Vedle své umělecké a pedagogické činnosti působil Anton Ehrenberger po mnoho desetiletí také jako vedoucí ředitel regionálního muzea Zeitbrücke v Gars am Kamp. 

Dílo Antona Ehrenbergera je na zámku vystaveno na obou temporálních výstavách během léta. Na první z kolektivních výstav Flux autor představuje výběr ze své abstraktní tvorby inspirované lyrikou i tokem vodního proudu, v nichž se odráží dynamický pohyb emocí i přírodních živlů. Výtvarné dílo v očích Antona Ehrenbergera nabízí divákovi ochranu před rychlým tempem naší doby. Druhá kolektivní výstava Fragilis prezentuje díly Antona Ehrenbergera pomíjivost věcí v toku času. Umělecké dílo je prostředkem k vyjádření křehkosti, která nelze sdělit slovy nebo hudbou.

Kurt Gebauer (*1941) studoval na Střední škole uměleckých řemesel v Brně a na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích. Pracoval jako kameník a kamenosochař na památkách hlavně v Praze. V roce 1965 absolvoval pracovní stáž u Otto Herberta Hajeka ve Stuttgartu. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1972 byl v rámci studia na stáži u profesora Césara Baldacciniho na Académie des Beaux-arts v Paříži. Od roku 1990 do roku 2012 vedl Ateliér veškerého sochařství na UMPRUM, následující tři roky vedl své diplomanty a rok poté zde přednášel o veřejném prostoru. Od roku 2018 učí na FPE Západočeské univerzity v Plzni a vede blokové kurzy o veřejném prostoru na FHS UK.

Jeho díla jsou instalována ve veřejném prostoru v Opavě, Ostravě, Hořicích, v Brně, v Praze a na mnoha dalších místech po republice, i v zahraničí - například v Číně, v Japonsku, nebo v Itálii. Autor si zakládá na tom, aby jeho tvorba byla široce srozumitelná, přestože má i další roviny.

Profesor Kurt Gebauer – navzdory svému uvědomělému vnímání světa, jeho těžkostem a složitostem – se ke světu staví s lehkostí. Uchopuje ho do své tvorby s radostí i nadsázkou. Jeho heslem je: "Kultura ve veřejném prostoru brání třetí světové válce" – lidé se pak zabývají uměním, nikoli válečným vítězstvím.

Po miléniu vedle tvorby ironických stylizací člověka v trojrozměrné formě Trubkounů zmnožil své téma radosti z pohybu malbami, které označil jako "čistá krása bez ironie". Plavkyně jsou protipólem jeho předchozí tvorby – přesto i v tomto souboru zůstává jeho pohled na život patrný. Fascinuje ho svoboda a radost z pohybu, ze které pak vytváří snové kompozice. Zachycuje lidi, kteří se teprve ve vodě začínají chovat přirozeně. Plavou a pohyb je vznáší.

Ján Raška a kolektiv

Po absolvování oboru Umělecké kovářství na SUPŠ v Kremnici vystudoval Ján Raška (*1962) restaurování malby na VŠVU v Bratislavě. Věnuje se restaurování, grafice a malbě. Do svých děl bezprostředně projektuje své pocity a vize. Výjevy zachycují tajemné příběhy, mystické scény a skrytá tajemství, která jsou všude kolem nás a neustále vzbuzují naši zvědavost.S organizátory dobrohořských výstav jej seznámil Walther Smeitink-Mühlbacher. Díky tomu nyní Ján Raška přináší na zámek Dobrohoř velmi neotřelý skupinový projekt. Přichází nejen s tradičními obrazy na plátně, ale i s artefakty o kruhovém formátu na svislých dřevěných tyčích, které už na první pohled připomínají svislé dopravní značení. Doslova "na značkách" tak stanula umělecká díla již nejméně dvou tuctů umělkyň a umělců (zúčastnili se například Robert Bielik, Daniel Brunovský, Stano Černý, Markéta Korečková, Daniela Krajčová, Fero Lipták, Michal Novotný, Martin Šulík, Jaroslav Valečka) a stále přibývají další. Všichni zúčastnění tvůrci mají stejné východisko, každý k němu však přistupuje zcela po svém. Někdo volí výrazné, někdo naopak spíše tlumené barvy. Někteří zobrazují figurální motivy, jiní se plně oddávají abstrakci. Některé značky vyprávějí vykutálené vtipy, jiné mají poeticky snový charakter. Někdo si pohrává s prvky, které najdeme na skutečných dopravních značkách. Jiné značky nechávají obraz, aby zaplnil celou jejich plochu a někdy dokonce přerostl do prostoru. "Značkové umění" nereguluje silniční provoz pomocí příkazů a zákazů. Naopak podněcuje svobodný pohyb našich myšlenek, emocí a fantazie.